..::> Myšlenky <::.. ..::> Doupátko <::..

________________________________________________________________________________________________

Own world 5

14. srpna 2010 v 20:45 | Miki |  Own world

První setkání


         Probudil jsem se až další den kolem poledne. " Au. Moje hlava. Co to bylo?" zase jsem skuhral. " No dost, že si se probral." řekla pobaveně Moe, "Tady máš jídlo. Najez se. A proč si se nechal praštit tou židlí vypadalo to, že máš šanci odejít po svých.". " Nechal. Já ji ani neviděl, na tož se nechal praštit. A byla to opravdu židle? Mám pocit jako by mi na hlavu spadnul zvon." řekl jsem a vzal si svoji porci jídla. Byla to polévka, ale z čeho, to fakt nevím. " Obleč se musíme ti pořídit meč, ať se máš čím bránit." řekla Moe. " Hned, hned. Jen..... no prostě se otoč.". " Copak? Snad se nestydíš?". "No a?". " Stejně sem tě už nahého viděla. Mě je to jedno.". " Co? Jak? Kdy? Proč?". " Kdo si myslíš, že tě včera dostal do postele? A dělej není času nazbyt." Zvedla se a odešla z místnosti. Rychle jsem se nasoukal do oblečení a spěchal za ní. Bylo zataženo a každou chvílku by se mohlo dát do deště, ale to Moe nevadilo. Znovu jsme se proplétaly změtí uliček, než jsme došli k místní kovárně. Byla malá, i přesto přeplněná různýmy věcmi. Od podkov, pohrabáčů, násad na různé nástroje až k různým brněním a mečům. Trvalo dlouho než se nám podařilo vybrat správný meč. Když jsme ho našli, čekal jsem, že půjdeme do hostince, ale mýlil jsem se. Moe mě vedla neznámo kam. Jak jsme procházeli městem, všiml jsem si, že se domy změnily, už to nebyly dřevěné a kamenné domky, ale kamenné a hrubě opracované s velkými vraty. " Moe, kde to jsme? A kam vůbec jdeme?" zeptal jsem se. " Tady jsou kasárny a my míříme na cvičiště. Měl by si se naučit zacházet se zbraní." odpověděla. Došli jsme na písčité nádvoří, které bylo pečlivě zapraveno. Moe si v klidu sedla pod střechu nějakého skladu a pozorně se na mě dívala. " Ty budeš bojovat v sedě?" ptal jsem se nechápavě. " Já? Co si o mě …...." její slova zanikla ve zvuku hromu. Právě začalo pršet. Nebe křižovaly blesky. Krásná to podívaná, ale co se bude dít, když Moe odmítá bojovat. To mám snad máchat na prázdno mečem. Svoji odpověd jsem vzápětí dostal spolu s ránou do boku. " Zbytečně nemluv a vytas zbraň. Nebo se snad chystáš zápasit beze zbraní." řekl mi neznámý hlas. Byl zvláštní zněl pobaveně a výhružně zároveň. Když jsem se otočil spatřil jsem malou dívenku v kápi. Nebylo jí vidět do tváře, ale mohlo jí být nanejvýš 12 let. " Tak to ne. Já s dítětem bojovat nebudu." vykřikl jsem. Moe se jen mírně usmála. Najednou jsem pocítil štiplavou bolest ne paži. Když jsem se podíval, uviděl jsem roztrhlou košily a malý pramínek krve vytékající s malé ranky. " Jmenuji se Mel a doufám, že se mě nebojíš." řekla dívenka. " Ty....." a řítil jsem se k ní. Máchl jsem rukou, abych ji udeřil, ale ona jen ukročila a uhnula ráně. V jejím rukávu se zableskla dýka a na mé druhé paži se objevila dálší rána. Teprve teď jsem pochopil, že jsem ji podcenil. Vytasil jsem meč a pokusil jsem se ji zasáhnout do ruky s dýkou. Ladně můj útok vykryla. Teď mě nemohla říznout měl jsem vyhráno, jenže mě kopla do kolene a tak mě přinutila padnout na jedno koleno. Další její rána směřovala na krk. Jen tak, tak se mi podařilo uhnout, i tak se na krku objevil krvavý šrám. Byla rychlejší, jak kdokoli koho znám. Déšt mi stékal po obličeji a občas mě zaslepoval. Toho Mel využívala a neustále mi mizela z očí a buď mě kopla nebo řízla odněkud, kde jsem to nečekal. Hodiny se vlekli a já byl čím dál více unavený. Celé tělo mě bolelo od kopanců a řezanců. Déšt neustával, napětí rostlo. Moe jen seděla a pozorovala jiskřící oblohu. Mel měla stále svůj chladný úsměv. Zdálo se mi jako by se při každém úderu blesku zasmála. Setřel jsem si z obličeje pramínek krve, abych aspoň něco viděl, ale to byla chyba. Hned na to jsem ležel na písčité zemi. " Vstávej!", řvala na mě Mel, ale já nemohl. Mé tělo odmítalo udělat jakýkoliv pohyb a to ji naštvalo. Kopla do mě a svým mrazivým hlasem řekla: " To je konec? Takhle dopadl Bee? Bee syn ničí a odnikud. Notak vstaň. Znám tvůj strach. Cítím ho a mám hlad. No tak bojuj, nebo se snad vzdáváš?" . Napřáhla se k dalšímu kopu. Ten bude poslední. Kopla, ale její pohyb se mi zdál nepřirozeně pomalý. " Notak pohni se. Jen jednou. Naposled." , žadonil jsem své tělo. Má prosba byla opravdu vyslyšena. Má ruka se napřáhla a zastavila kopanec. " Já se nevzdám. Ani teď, ani později.", namáhavě sem se zvedl. Na její tváři se objevil úsměv. Rozběhla se proti mně a já se čekal. Rozmáchla se dýkou po mém boku, ale já ji uhnul. Znova se rozmáchla, tentokrát jsem ji chytnul. Na její tváři se vystřídal údiv s úsměškem. Když jsem ji chtěl udeřit, tak vyskočila a vykroutila se mi z ruky. Naprázdno máchla rukou mým směrem. A to byl konec. Padl jsem nakolena a chytil se za rameno. Ta ukrutná bolest. Z mého ramene trčla stříbřitá dýka. Nemohl jsem tou rukou ani pohnout. S námahou sem ji vytrhlnul a s bolestí se zapřel zdravou rukou o zem. Mel přišla, vzala dýku a otřela ji o
plášť. Viděl jsem jen její boty.. " Na začátečníka jsi lepší než jsem čekala. Jsem ráda že tě poznávám. Tvůj strach je tím co tě pohání v před. Musíš ho ovládnout, ne se mu poddat. To si zapamatuj. Dnes si to dokázal, ale až na pokraji smrti. Příště by to mohl být opravdový nepřítel.", usmála se. Pak poklekla a sundala si kápi. Poprvé jsem spatřil tvář mého nepřítele. Její oči byly smaragdově zelené a její vlasy světle hnědé. Její tvář světčila o dospělosti, ale vypadala jako tvář 12ti leté dívky. Její úsměv dodával lidem energii. Vyřazovalo z ní jakési kouzlo osobnosti. Lechce se podívala na mé zraněné rameno a pak se zvedla a otočila k Moe. " Už budu muset jít, Moe. Jsem ráda, že jsme se znovu mohli setkat. Dej na něj pozor. A snad se znovu setkáme." řekla a hned zmizela pryč. Moeiny oči se dlouze zadívaly směrem, kterým Mel zmizela a pak vstala. Déšť začal ustávat. Došla ke mně a posadila mě. " Jsem překvapena, co všechno dokážeš. I Mel se musela chvíli bránit. Tak se nebavila už 5 let. To jsem byla jejím soupeřem já, ale to mě chtěla zabít." řekla klidně Moe. " Co? Pět let? To jí mohlo být sedum." , vydralo se mi z úst, "Co je k čertu zač?". " Ona je upír. Její přes 200 let, myslím že 235, ale nejsem si jistá.". " Dvě stě třicetpět? A kolik je tobě?" vychrlil jsem na ni. " Mě je 25." odsekla stroze. Vzala pár obvazů z brašny a provizorně mě obvazala. " Jdeme!" řekla a ani se neohledla. Odcházela a nejevila žádné obavy o můj stav. Sebral jsem poslední síly a postavil se na nohy. Začal jsem se pomalu belhat za ní.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 
________________________________________________________________________________________________

..::> Domů <::.. ..::> Rubriky <::.. ..::> Galerie <::.. ..::> Archiv <::..

..::> RSS kanál <::.. ..::> Hledat <::.. ..::> blog.cz <::.. ..::> Srdce blogu <::..