..::> Myšlenky <::.. ..::> Doupátko <::..

________________________________________________________________________________________________

Saigo no kane 2

14. srpna 2010 v 20:53 | Miki |  Saigo no kane

 Hotel


" Tak a jsme tady.", prohlásila Nimitsu. Nimitsu zářila radostí, ale to jí přešlo hned jak spatřila nepřítomný výraz Kimira. " To nemůžeš projevit více nadšení.", sjela ho ledovým hlasem. Založila ruce a naštvaně ho sledovala. " A….. jo….. no už jsme tady, takže já jdu do hotelu sehnat pokoje.", řekl a dál hleděl na klacík. " Jak chceš, já se jdu bavit.", řekla uraženě Nimitsu a odešla do nejbližší kavárny. Kimiru se jen ohlédl za její mizející sukní a pak se také rozešel. Město bylo nezvykle prázdné, ulicemi se procházelo jen pár postarších občanů, ale obvyklý turisté, z mnoha zemí, byly ten tam. Kimiru procházel ulicemi z cela bez zájmu, šel skoro po paměti a neustále zkoumal klacík, co mu do rukou vrazila Nimitsu. Nemohl od něj odtrhnout oči, něco mu připomínal. " Dobrý den pane.", ozval se vrátný hotelu. " A … dobrý den.", řekl Kimiru a zastrčil klacík do kapsy. V hotelu čekala mladá recepční, pokaždé měla svoje růžové šaty s mašličkami, sponami a dalšími doplňky. " Tak už jste zpátky, Kimiru?" zeptala se recepční. " Eh, ano. Jsme tu. Mohl bych poprosit o naše obvyklé pokoje.", řekl Kimiru, když došel k pultu. Recepční chvíli přebírala klíče a pak dva z nich vytáhla. " Číslo 99 a 98, největší pokoje v podkroví .", usmála se na něj. " Ehm,
děkuji.", řekl a vzal si je od ní. " Máš večer čas?", vykřikla na něj, když se chystal odejít. " Nevím, můžeš zkusit přijít.". Když se zavíraly dveře výtahu, ještě na něj mrkla a pak zmizela za ocelovým pláštěm dveří. " "Uff, doufám, že Nimitsu něco na večer vymyslí,
nebo ji mám na pokoji."
, opřel se o stěnu a čekal, až se výtah zastaví. Dveře se otevřely a on spatřil starou známou potemnělou chodbu. Prošel kolem jednoho světla, pak kolem druhého a zastavil se u starých dveří. " Číslo 99, konečně jsem doma.", řekl a odemknul dveře. Skříně a police pokrýval prach, ale jeho pokoj byl jinak nedotčený. Nenechal tu nikdy uklízet nikoho cizího. Otevřel okno a rozhlédl se okolo. " Dejme se do práce.", zvedl ruku a zavřel oči. Po pokoji se rozletěl všechen prach mírný vánek jej sfouknul z věcí a hnal jej oknem ven. Za chvíli bylo čisto a pokojem zněla melodie zvonkohry visící v okně. Mírně se usmál a skočil do postele s nebesy. " Je super být zase doma." Řekl a pomalu usnul.

Mezitím v kavárně

" Jednu kávu, prosím.", řekla celkem unaveně a posadila se na barovou stoličku. " To je ignorant ten Kimiru.". " Ten kluk to má těžký, slečno." , řekl číšník. " Opravdu? Řekněte mi něco o něm?" řekla zvědavě. " Bohužel, pokud vám to Nimitsu neřekl, tak vám to neřeknu ani já. Tady je vaše káva.", řekl číšník a odešel za dalšími hosty. " Všichni chlapy jste stejní.", řekla naštvaně a napila. " Nimii!" ozvalo se asi pět pisklavých dívčích hlásků. " Jsi to ty.", volaly nadšeně. " Ahoj holky, dlouho jsme se neviděli. Jak se máte?" zavolala na houf blížících se dívek, v šatech. " My se máme přímo skvěle, a co ty? Zúčastníš se toho turnaje?" vychrlily ze sebe a jedna po druhé si posedaly vedle ní. " Turnaj?", řekla překvapeně. " Ano, souboj duchovních sil.", přitakaly. " Tak to se určitě zúčastním. Ukážu jim kdo je Nimitsu Tabamara. Já to vyhraji!", podívala se do zrcadla hned u vchodu a zasnila se. Chtěla konečně něčeho docílit. A vidina toho že drží pohár pro vítěze, ji povzbudila více než, kdo by dokázal. " A Nimii, jakou máš vlastně moc, nikdy si nám o ní nic neřekla?", ptaly se udiveně. " Přijďte se podívat a uvidíte. Bude ta nejsilnější v okolí, my vyhrajeme!", usmála se a ukázala vítězné gesto, její sebevědomí rostlo až nepřirozeně. Lidé okolo si ji letmo prohlédli, jejich výrazy nasvědčovaly o tom, že cesta k vítězství nebude tak lehká. Celý turnaj má totiž trvat několik dní, protože se odehraje jen jedno klání za den. Nimitsu si v klidu povídala se svými kamarádkami a uniklo ji že ze vzdáleného rohu ji jedna z osob v kavárně stále pozoruje. Byl to muž v černém kabátě a s kloboukem na hlavě. Klobouk mu zastiňoval obličej, nikdo ho nepoznal, přesto jeho výraz nasvědčoval, že ho brzo poznají. Ještě chvíli ji pozoroval, a pak nechal peníze na stolku a odešel z kavárny. Až na číšníka si nikdo nevšiml jeho tichého odchodu, všude vládl rozruch nad nastávající podívanou, která má začít za tři dny. Dívky se nerušeně bavily dál a objednávali si jednu kávu za druhou, občas i nějaký ten zákusek. Pomalu se blížil večer, číšník všem oznámil, že bude zavírat, a proto se skupinka odhodlala k loučení, i když si to měli dost co říct. Nimitsu se koukla na radnici a ve spěchu řekla: " Promiňte holky, já už musím, mějte se pěkně.". " Ty taky a nejpozději za tři dny.", volaly za ní, když odbíhala úzkou uličkou k hotelu. Město bylo v noci krásnější než za dne, hlavně proto sem tolik turistů zavítá. Všude v ulicích jsou rozvěšené lampiony, osvětlené břehy řeky Mikor dávaly městu romantický nádech. Na řece se občas mihla ještě nějaká ta loďka, ale jinak byl všude klid. Nimitsu běžela liduprázdným městem k hotelu. " Asi bude naštvaný, že jsem nepřišla dřív.". Celá udýchaná doběhla k vrátnému, který jí ochotně otevřel dveře. " Děkuji.", vychrlila ze sebe a vešla dovnitř. Recepční ani nepostřehla a zmizela ve výtahu. Zmoženě se opřela o stěnu, jejíž umělá plastika měla imitovat staré dřevo. Ztěžka oddechovala
a snažila se popadnout dech. Když se otevřeli dveře, chtěla vyběhnout ve, ale něčí ruce ji zastavily. Byl to Kimiru, v jedné ruce točil klíčkem od jejího pokoje a na druhé cinkala jeho rolnička. " No konečně." , smál se, byl spíš pobavený než naštvaný. " Já…… jsem ….. potkala……", ani nedokončila větu, když ji přerušilo jeho: " Já vím, holky….. není těžké odhadnout co tě zdrželo. Pojď tvůj pokoj čeká jen na tebe.". Jemně jí stisknul ruku a zanechal v ní její klíč. Nimitsu stála a nemohla uvěřit vlastním očím, mezitím jí Kimiru zmizel v jeho vlastní pokoji. Pomalu došla do svého pokoje. Ten její byl stále ještě
dětský, spousta starých panenek.
            Nestačila si ještě ani pořádně uklidit a ozval se klepot na dveře. " Vstupte.", řekla nahlas, aby ji bylo slyšet. " Promiň, že ruším, ale nevíš kde je Kimiru? Na pokoji nebyl.", řekla dívka, které opatrně vešla do pokoje. Byla to recepční, ale bez svého milé úsměvu, byla rozmrzelá. Stále přešlapávala a koukala po pokoji, jako by ho hledala právě tady. " Nevím, možná odešel do města. Jen mi předal klíče, a pak jsem ho už neviděla.", řekla Nimitsu a pokračovala v úklidu. " Jak to? Slíbil, že na mě počká na pokoji!", založila ruce na hruď a byla čím dál víc naštvaná. " Opravdu nevím, Karin. Neříká mi, kam jde. Vydrž chvilku, skočím se vysprchovat.", řekla mile, její úklid byl konečně hotov. " A, ano jen běž.". Nimitsu odešla do koupelny. Pustila si sprchu a začala se svlékat. Proud vody stékal po její mírně opálené kůži. Užívala si každé kapky dopadající na její obličej, ten uvolňující pocit, po tak dlouhé době. "Doma.". " Nimitsu, co si myslíš o Kimirim?", doléhal k ní hlas Karin. " Je dost zvláštní. A proč se ti vlastně líbí?". " Je …. Je dost dětinský, takový …… no ….. je to prostě on. Jenže se mi pořád vyhýbá.", řekla smutně Karin. " Neboj, ono mu to dlouho nevydrží.", řekla Nimitsu, když zase vešla zpět do pokoje. " Myslíš?", zazněl nevěřící hlas Karin. " Ano. Dáš si šálek čaje?", usmála se na ni. " Ano.", přikývla Karin.

            " Já už budu muset jít.", řekla Karin a chystala se odejít. " Děkuji za příjemný večer.", usmála se Nimitsu a rozloučila se s ní. Když Karin odešla, Nimitsu jen líně ležela na své posteli. Hleděla na strop a počítala hvězdy, které tam kdysi nalepila. Uprostřed její ho počítání ji vyrušilo slabé zaklepání na okno. Vstala a podívala se oknem ven, tam na ni civěl usměvavý Kimiru a naznačoval jí ať otevře. Chvíli váhala, jestli ho nenechá za oknem, ale pak vstala a šla otevřít. " Už odešla?", zeptal se jí, když otevřela. " Ano, proč jsi tam nahoře?", řekla Nimitsu naštvaným tónem. " No ….. pozoroval jsem hvězdy. Tak to můžu zpátky do pokoje.", konstatoval Kimiru. Právě se chystal k přesunu, ale Nimitsu ho zadržela. " Neměl by ses jí takhle vyhýbat.", sjela ho, a pak si vzpomněla na turnaj: " Hej Kimiru, za tři dny tu začíná turnaj v souboji duchovních sil, hodláš se přidat? Já určitě půjdu.". " Asi ne, ale přijdu se podívat.", řekl nezaujatě a zmizel ve tmě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 
________________________________________________________________________________________________

..::> Domů <::.. ..::> Rubriky <::.. ..::> Galerie <::.. ..::> Archiv <::..

..::> RSS kanál <::.. ..::> Hledat <::.. ..::> blog.cz <::.. ..::> Srdce blogu <::..