Fantasy kingdom - Články

Nebeští andělé 2

Sun, 09 Jan 2011 14:16:21 +0100

Počátek

" Co se to děje. Ty zvláštní nehody. Stíny na pozadí večerních zpráv.", říkala si jen tak pro sebe Kate, když procházela kolem obchodu s elektronikou. Na chvíli se zastavila a zahleděla se na nenadálé zprávy. Prý vybuchl nějaký plynovod, ale v pozadí toho obrazu se něco hýbalo, něco neznámého. Rozešla se domů, když však minula dveře obchodu, všechny skla se najednou rozletěla na střepy. Rychle si přikryla obličej. Pár střípků ji mírně pořezalo na odhalených rukou. Ohlížela se ze strany na stranu, ale nic neviděla. Bála se, a tak se rozběhla pryč. Zahnula do uličky, pak skrz hřiště, ale o něco zakopla. Tvrdě dopadla na zem. "Nic neviděla, o co teda zakopla?", nevěděla co se děje. Země se začala otřásat. "Zemětřesení? Ne, tohle bylo přerušované, jako by kráčel nějaký obr. Rozhlížela se, hledala zdroj otřesů, ovanul ji teplý vánek, jakoby na ni někdo dýchl. Lekla se, nebyla schopna pohybu, nemohla se dát na útěk. Vzduch se začal tetelit. Pomale se jí zjevilo něco, v co už dávno přestala věřit. Obrovské monstrum, ji zkoumalo pohledem. Chtěla utéci, ale nešlo to.

Own world 6

Sun, 09 Jan 2011 14:15:20 +0100

Přístav

Moe a Bee dorazily do hospody. Moe uložila Beeho do postele a odešla dolů k baru. Tam si objednala číši
vína a optávala se lidí na jednu osobu. Nikdo ji nechtěl odpovědět. Jen jeden přiopilý mladík jí řekl, že se má zeptat v přístavu. Moe dopila svoji číši a šla spát. Tou onou osobou je …...... Mik.

" Mel, Mel, nemusela si mi ho tak zřídit, teď tu budu muset zůstat tři dny. Aspoň si tu něco vyřídím." bědovala jsem zatím co jsem probíhala uličkami k přístavu. Prohledával jsem všechny hospody po cestě, ale nikde nebyl. Už existuje jediné místo, kde by mohl být. Za dalším domem jsem odbočila vpravo pak vlevo a předemnou se objevil karavelský přístav. Obrovská mola dovolovali přistavení až stovky lodí. Dnes tu bylo jen pár královských galér a nějaké rybářské čluny, které se chystaly vyplout za obživou. Začala jsem pátrat po známých tvářích, ale nikdo mi nebyl povědomý. Toulala jsem se po přístavu a hledala Jimmyho, když jsem zaslechla jeho slizký hlas. " A kdopak to je, snad ne naše sladká Moe. Copak chceš kotě." Jimmy byl námořníkem na jedné z galér. Je to náročná práce, ale plná poflakování po hospodách a barech, pokud není vojenský stav. Ve válce galéry vyplouvají na dlouhé měsíce, a proto jsou vždy naloženy zásobami a každý měsíc se obnovují. Jimmy je sice pořádný chlap ošlehaný bojem a tvrdou prací, ale je to opilec, v Karavelu není hospoda, kde by ho neznaly. Nemám ho ráda, ale pokud je schopen pomoct mi najít Mika, musím se držet zkrátka. " Nech si ty svý oplzlý řeči Jimmy, na tohle nemám čas. Kde je Mik?" vyjela se po něm z ostra. " Ne tak zhurta kočičko, ty víš co chci. Ukaž co v tobě je a já ti možná řeknu kde ho najdeš.". Pomale jsem se k němu přiblížila, naklonila hlavu k jeho uchu a nepozorovaně přiložila nůž k jeho přirození. " Víš co Jimmy, co kdyby si mi to řekl a já tě nepřipravým o tu tvoji chloubu. Co ty na to?" řekla jsem klidně a přitlačila nožem. " Jen klid holka, já to tak vůbec nemyslel. Nemohla bys jsi na to zapomenout. Mik někam včera odjel, říkal, že se brzo vrátí. Můžeš ten nůž schovat. Víc fakt nevím." třepal se mu hlas.

K&K 2

Sun, 09 Jan 2011 14:14:58 +0100

!! +18 !!

Škola

" To už je 8:00. To mě nemohl vzbudit? Kimu, já tě zabiju.", křičel Kaigo, když se rychle oblékal, aby mohl do školy. Vyběhl z domu, pokoušel se proběhnout davem lidí, spěchajících do práce, a dostat se ke škole dřív než začne hodina. Proběhl kolem školníka a schody bral skoro po pěti. Trhl za kliku a vletěl do třídy. Všichni na něj výsměšně koukali a spousta z nich se neubránila výbuchu smíchu. " Uff, ještě tu není rašple jedna.", vypadlo z něj, když popadl dech. " Mazejte na své místo Yamuchi, a vy ostatní se uklidněte, takhle z vás herci nikdy nebudou, když nedokážete ovládat svoje pocity.", ozval se ostrý hlas učitelky Sayamuki. Kaigo sklopil hlavu a pomalu se začal šoupat k lavici. Hodil tašku na zem a usadil se ke stolu. Sayamuki byla postarší učitelka, která v tloukala do jejich hlav dějiny umění, zvláště herectví. Dnešním tématem byl Shakespear. Na toto téma všichni dostali domácí úkol a Kiagův byl o Romeovi a Julii. Každý ze třídy měl přednést nějakou část z konkrétního díla. Když měl dojít na řadu, do třídy vstoupil Kimu. " Neruším?", zeptal se opatrně učitelky Sayamuki. " Ne milý hochu, jen se pojďte podívat, opravdu to jsou Shakespearovi tragédie- Tohle jsem ještě neviděla, zlatá vaše třída. A jak se vám vlastně vede? Myslím, že jsem se doslechla, že pokračujete na naší škole? Hrajete, myslím na kytaru, že ano?", zeptala se na oplátku jeho. " A ano, vede se mi velice dobře, založily jsme skupinu Black Angel. No pokračuji na naší škole, ale teď už jen v oboru hudby.", usmál se. " A co hrajete?", zpovídala ho. " Rock, občas nějakou tu metalovou píseň, ale většinou rock. Dokonce jsme našli i nahrávací studio, takže máme i pár CD.", dodal celkem s úctou, ke své bývalé učitelce. " No, to se dalo čekat. Už tehdy, kdy sem vás ještě učila, jste se s ostatními věnovali více muzice než herectví, škoda byly jste nadaní. Yamuchi, na co čekáte, náslecháře jsme tu už měli, takže pokračujte.", štěkla na Kaiga. Trhl sebou, nečekal, že se mu bude věnovat tak brzo a tiše tak doufal, že zazvoní. Došel k tabuli a otočil se ke třídě. Uklonil se a začal:

"Ach Romeo, Romeo! Proč jsi Romeo?

Zřekni se otce, zavrhni své jméno

anebo, nechceš-li, zasvěť se mně,

a přestanu být Kapuletová.

Mám ještě poslouchat? Či odpovím?

Tvé jméno jenom je můj nepřítel.

Tys jenom ty. Ty vůbec nejsi Montek.

Co je to, Montek? Ruka ne, ni noha,

ni paže, ani tvář, ni jiná část,

patřící k člověku. Proč nemáš jiné jméno?

Copak je po jméně? Co růží zvou, i zváno jinak vonělo by stejně.

A tak i Romeo, nebýt Romeo zván,

by nebyl o nic méně drahocenný

než s tímto jménem. Romeo, svlec to jméno!

A za ně, které není částí tebe,

si vezmi mne!

Beru tě za slovo.

Nazvi mě svým, a budu znovu pokřtěn.

Už nechci nikdy víc být Romeo.

Obrázky

Sun, 09 Jan 2011 14:12:22 +0100

...

Jerry

Sun, 09 Jan 2011 13:46:00 +0100

...

Jmenuji se Joe Walker, teď jsem obyčejný učitel na obyčejné venkovské škole, ale tenhle příběh se stal kdysi dávno, když jsem byl jestě normální dospívací kluk. "Normální" - no znáte to, co čekat od někoho, kdo lítá za děvčaty z města a nevěnuje se povinnostem.

Jako malej jsem měl koně, jmenoval se Jerry. Jo vím, je to trochu uhozený, ale je to můj kůň, ne? Jezdíval jsem s ním na vyjíždky po celém okolí. Není nad to strávit celé dny v sedle. Moje nejdelší vyjíždky trvaly i týden, tabořil jsem jen tak pod širákem. Ze začátku jsem se domů vracel s vymknutým kotníkem, obraženou rukou apod., ale vždycky mě domů donesl. To se ale změnilo.

Když nastaly prázdniny a já už nemusel do školy, rozhodl jsem se na týden vyjet do Yellowstonu, podívat se na kaňony a po celém národním parku.
Vyjel jsem brzo ráno ještě před východem slunce. Jízda tam mi trvala tři dny, každý večer jsem tábořil poblíž městeček a ráno zase vyrážel dál.
Když jsem tam dorazil, přívitala mě ta obrovská cedule "Yellowstonský národní park" a vzádu za ní pár správců, hlídajících přijíždějící návštevníky. Byly z prvu dost překvapení, ale nechali mě jet dál, teda potom, co sem si vyslechl to jejich kázání.

Park byl rozlehlý a táhlý, ale na hranách kaňonů mi celý ležel u nohou. Abych pravdu řekl, dost jsem se lekl, když sebou Jerry cukl, ale nemělo to na ten velký gejzír. Ten když vytryskl, nadzvedl Jerrymu ocas. Takhle jsem cestoval asi tak čtyři dny, no možná dýl, já už to nepočítal. Ale když jsem se vracel, jako by mě obešla smrt. Přímo před námi stál medvěd Grizly. Touhle dobou měl být zalezlý někde ve svým brlohu, ale tenhle hledal něco k snědku. Jerry se začal třást a chtěl pryč. Jenže nemohly jsme zpět, zpátky znamenalo ke kaňonu a tohle jediná přístupová cesta, všude je křoví, neměli jsme kudy. Jemně jsem ho popleskal po krku a snažil se ho uklidnit, ale když se medvěd otočil, tak jsem ležel na zemi. Jerry utíkal pryč ode mne, já tam zůstal sám na pospas Grizlimu. Zavětřil mě a uviděl ve mně sváču. Otočil se úplně a rozběhl se ke mně. Na pravé noze měl šrám, nejspíš od pytláka. To bylo zlý, jeho výraz nenaznačoval žádne milé olizování, ale smrt. Hrůza mě držela při zemi jak přibitého. Už jsem myslel, že je po mě, když se Jerry otočil a naběhl přímo na medvěda. Ta kolosální zvířata se střetla. Jerry kopal kopyty a medvěd se po něm sápal.

Poznal jsem, že musím pryč. Zvedl jsem se a bežel pryč. Asi po hodině nebo dvou jsem spatřil správcoskou boudu. Doběhl jsem dovnitř a začal ze sebe chrlit, co se stalo. Ze začátku mě nechápali, ale pak jim to došlo. Vrazili mi do rukou pušku a řekli mi, ať je vedu. Když jsme dorazily na místo, nebylo po nich ani stopy, jen krvavé stopy míříci ke kaňonu. Tam jsem našel Jerryho, jak leží a z těžka oddechuje. Měl potrhaný hrudník, zlomenou nohu a ztratil mnoho krve. Věděl jsem, co musím udělat. Výstřel z pušky se dlouho nesl ozvěnou v kaňonu a pak do hrobového ticha zaznělo jen moje tiché "díky".

Správcové mě dopravili domů a já několik dní nehodlal vylést. Teď stojím na tom místě, kde Jerry spočinul, jeho přítomnost zde symbolizuje už jen strohý dřevěný kříž na hraně kaňonu.

..::> Myšlenky <::..

Sun, 09 Jan 2011 13:43:56 +0100

..::> Výtvory <::..

Malý šmoula

Sun, 09 Jan 2011 13:38:02 +0100

Byla jedna obyčejná šmoulí vesnice .Ale nebyla tak obyčejná. Bydlel v ní jeden neobyčejný šmoula. Jmenoval se Pepé a ten šmoula vždy rád experimentoval. Výbuchy, světýlka, bublající barevné tekutiny - to vše bylo jeho potěšení. Proto taky často musel svůj hříbeček opravovat a nechat ho vymalovat. Šmoulové mu pořád říkali, ať toho nechá, ale on nepřestával, a tak se šmoulové rozhodli ho vyhnat.

Chudák šmoula musel pryč. Potuloval se po lese a dál si zkoušel svoje pokusy. Jednou šlápl do něčeho polotuhého, žlutého a lepkavého. Byla to pryskyřice. Chvíli na to koukal, pak do toho strčil prstem, natahoval to do různých tvarů a zjistil že když to pořádně umyje vodou, tak ho to pustí. Nabral si toho celý kyblík a pečlivě ho schoval.

Jak takhle chodil po lese, spatřil Gargamela. Rychle se schoval a tajně poslouchal. Gargamel měl plán, jak pochytat všechny šmoulíky, a měl s sebou něco, co mu pomáhalo najít šmoulí vesnici. Malý šmoula nevěděl, co má dělat. Sedl si na pařez a začal přemýšlet. A tu se objevil nápad, když spatřil jakéhosi brouka přilepit se na čerstvou pryskyřici jednoho zraněného stromu. Rychle utíkal pro svůj kyblíček s překvapením pro Gargamela a pak honem do vesnice.

Tak tak předběhl Gargamela a vylezl na strom. Gargamel přišel do vesnice a chystal se pochytat šmouly. Šmoulové se bezradně pokoušeli Gargamelovi utéci, ale kazil jim to věrný Gargameluv kocour. Šmoula schovaný na stromě rychle vylil obsah kyblíku Gargamelovi na hlavu. Gargamel se podivil, co to je, a sáhl si na hlavu. Jak tak oddělával ruku, táhl za ní pryskyřici, kterou si na ni přilepil. Gargamel se zhrozil, co to je, začal kolem sebe máchat oběma rukama a pokoušel se z toho dostat. Ale čím víc se oháněl, tím více se zaplétal do čerstvé pryskyřice. I jeho kocour si toho všimnul a když se nachomítl okolo, tak byl najednou taky lapen v lepkavé pasti. Gargamel se svým povykem svázal tak, že padl na zem. Jeho kocour žalostně zasténal, když mu padl na ocas.

Šmoulové se převelice divili, co se děje, když se najednou objevil Pepé. Všichni na něj udiveně koukali, až na Taťku Šmoulu, který věděl, oč se jedná. Vsem šmoulům to vysvětlil a ti začali Pepému děkovat za záchranu. Dokonce si vysloužil i jednu pusu na tvar od Šmoulinky.

Gargamela společnými silami odvalili k řece a hodili ho do ní. Ten se pak po pekné době mokrý skrz na skrz vypotácel ven a sliboval pomstu šmoulům.

A Pepé? Ten se mohl zase vrátit do svého starého, děravého a tolikrát malovaného domečku ve šmoulí vesnici.

Otakárek

Sun, 09 Jan 2011 13:35:58 +0100

Všichni přece známe otakárky. Každý nudný, starší člověk se na něj dívá jako na motýla, ale já vám děti povím, co jsem zažil.

Jeden takový malý krásný otakárek si poletoval po našem dvorku. Ukazoval všem svoji krásu a hledal nějaký ten květ, aby se mohl osvěžit v tom parném letním dni troškou sladkého nektaru. Zalíbil se mu jeden z těch malých karafiátů na malinké zahrádce pod okny. Dosedl na něj, párkrát zatřepal křídly, aby je ještě trošku protáhnul, a sklopil je k sobě. Malinkou nožkou si přišlápl pár okvětních lístků, aby mu nepřekážely. Rozvinul svůj dlouhý sosáček a zabořil jej do květu. Sál a sál. Byla to pro něj slast. Občas rozevřel křídla a zase je složil.

Užíval si každého loku svěžího, sladkého a studeného nektaru, když v tu chvíli se zpoza rohu vybatolilo malé štěně. Bylo malé, sotva pár týdnů staré a poznávalo svět. Koukalo ze strany na stranu, když se najednou zastavilo těmi malinkými očičky přímo na otakárkovi. Pomalu a obezřetně přišlo k němu a začenichalo.

Otakárek si ho nevšímal a pokračoval dál v tom, co dělal. Jak bylo štěně malé a ještě takové hloupé, nevědělo, co otakárek je, a omámeno vůní karafiátu se rozhodlo jej ochutnat. Štěně bylo na svůj věk hodně nemotorné a než stihlo scvaknout zuby, Otakárek se lekl a tak tak ulétl. Štěně rozhodnuté Otakárka ochutnat se rozběhlo za ním. Co utíkat, spíše se rychle batolilo za ním zakopávalo si o packy. Pokaždé, když bylo u něj, zakoplo a spadlo. Otakárek se za ním otáčel a pokoušel se mu vysvětlit, že není k jídlu, ale štěně nerozumělo. Točili se v kruzích a já se jen usmíval nad tou podívanou.

Zanedlouho se ale štěně unavilo a uvelebilo se uprostřed trávníku. Chvíli sem na něj koukal a přemýšlel, co budu dál dělat, když mu Otakárek provokativně sedl na čenich. Štěně se chtělo pokusit ho ještě chytit, ale jeho máma fenka ho okřikla, hned jak jej spatřila. Zavolala na něj ať se jde najíst s brášky a sestřičkami a uvelebila se před květinovým záhonkem. Štěně se přidalo ke svým pěti sourozencům a začalo sát maminčino mléko.

A otakárek? Ten se zase uvelebil na svém karafiátu a po té dlouhé honičce si taky dopřál něčeho dobrého.

BL - Park

Sat, 14 Aug 2010 21:19:16 +0200

!! +18 !!

Kaile seděl na lavičce, přemýšlel jestli vůbec má chodit domů. Seděl a užíval si posledních letních paprsků slunce. Okolo procházely mladé páry držící se za ruce, procházeli kolem něj a zamilovaně na sebe koukali. Seděl tam sám , když si k němu přisedl mladý muž. Mírný vánek mu rozfoukával vlasy. Jeho ruka chytla tu Kailovu. Kaile ucuknul. Neznámý mladík jej vybídl, aby ho následoval. Kaile neváhal. Mladík jej vedl parkem, cestičkami, které snad nikdo neznal. Pak se však zastavil, stáli na nějaké mýtince. Na kraji mezi stromy byla lavička, uprostřed stála malá kašna s fontánkou a opodál koupátko pro ptáky. Kaile tu nikdy nebyl, rozhlížel se okolo a nemohl uvěřit tomu, že takové místo ještě existuje. Z dálky k nim doléhaly hlasy zamilovaných páru. Johnova ruka se mu přitiskla na hruď, John , tak se neznámý jmenoval. Jeho ruka byla jemná, jemná jako samet. Kaile se mu podíval do očí. John ho pomalu tlačil k nejbližšímu stromu. Kaile zády narazil do stromu a John se k němu přiblížil, že cítil teplý vzduch vycházející z jeho úst. Jeho obličej se ještě přiblížil a políbil ho. Jednou, na kratičkou chvíli oddělil svoje rty od jeho, a pak ho začal líbat. Jednou rukou mu začal rozepínat košili, pomalu jeden knoflík za druhým. Druhá ruka následovala tu první a kopírovala Kailovy svaly na břiše. Pak přešla k hrudníku a nakonec zajela za týl. Kailova košile vlála ve větru. Nebyl schopen jakéhokoli pohybu, vnímal každý Johnův polibek a každý kratičký nádech. Kaile sebou mírně škubl, když ho John kousnul do krku. John zajel rukou do jeho volných džínsů. Chvíli se ještě soustředil na jeho krk, a pak jej nechal. Druhá ruka taky zajela ke kalhotům a začala je pomalu rozepínat. "Tady?", zeptal se Kaile. " Není to jedno?", řekl John. Chytl ho za košili a prudce ho strčil ke kašně. S Kailem to otřáslo, když do ní narazil. "Ne.", bránil se. " Ale ano.", došel k němu John. Chytl ho rychle a přehnul ho přes kašnu. Kailovy vlasy smočil vodotrysk a na jeho košili dopadaly malé kapky. Smáčely ji. Rýsovalo se jeho zádové svalstvo a John mu pomale svlékal kalhoty. " Opravdu ne." Marně vzdoroval, ale John už se nedal zastavit, jeho kalhoty už ležely na zemi, byl dokonale připraven. Vše utichlo, utichlo na tu jedinou a krátkou chvíli, kdy Kaile ucítil nepříjemný tlak mezi hýžděmi, když mu do nich zajel Johnův úd. Kaile se snažil nevydat ani hlásku, nechtěl, aby je tu někdo našel. Soustředil se na mlčení, jak jen mohl. Nikdo je nesmí objevit. Pro Kaila to byla celá věčnost. Neustálý a opakovaný Johnův pohyb, chvíle úlev a chvíle zapřísahání. John snad nehodlal přestat. Jeho ruce pevně svíraly Kailovy boky. Tam a zpět, snad jediný Johnův cíl. Kam se poděla jeho romantika, jen o tohle mu šlo? Kaile toho začínal mít dost. Vždy to samé, vždy on. To jeho zadek trpěl všechny ty ohavnosti, ne ten Johnův.
Kailova košile byla už úplně mokrá, když po jeho páteři přejela Johnova ruka. " Děkuju.", řekl John. " Za co? Měl jsem snad na výběr?", řekl naštvaně Kaile, když se narovnal. " Nezlob se na mě.", řekl John a políbil ho. Políbil ho jemně a s citem, jakoby kompenzoval to všechno, co se stalo. V tom jediném polibku zmizela všechna Kailova zloba. Zase se nemohl pohnout, úplně mu podlehl. " Večer, ano?", řekl pak John, když se chystal odejít. " Snad asi dojdu domů, ne?", poznamenal Kaile s mírným úsměvem. John se ještě posledním polibkem rozloučil a odešel. Kaile tam ještě zůstal. Sedl si na lavičku a pozoroval dva ptáky, co právě přilétly, aby se osvěžili. Přemýšlel o tom, co se dělo, a o tom jestli někdy bude přes kašnu přehlý John….

BL - Obchod

Sat, 14 Aug 2010 21:17:33 +0200

!! +18 !!

Kimu a Kaigo byly nakupovat v nákupním středisku. Byly právě v obchodě s oblečením.

" Kimu!", otočil se k němu Kaigo: " Už sis něco vybral?". " Ne, vydrž, nebo si taky něco kup, a nech mě vybírat.". Kaigo se uraženě odebral k dalším košilím s krátkým rukávem. Probíral je jednu po druhé a pořád se mu na nich nic nelíbilo. Pak, ale narazil na jednu zajímavou. Byla pruhovaná a na zádech měla velkého orla. Vytáhl ji teda od ostatních a pozorně si ji prohlížel. Najednou mu něčí ruka zajela do přední kapsy. Trhl sebou, a když se otočil viděl tam Kima. " Kimu! Nech toho. Nechovej se jako nějakej …..", zasekl se v půlce věty Kaigo a hledal to správné vyjádření. " Jako kdo?", zazněla poznámka Kima, který se jen smál nad jeho vyváděním. " Jako kdybychom spolu něco měli.", řekl Kaigo a byl naštvanější než předtím. " Noták, vždyť to byla jen ruka. Co si o mě myslíš?", koukal na něj s úsměvem. Kaigo se nehodlal jen tak usmířit a odešel směrem ke kabinkám, aby vyzkoušel košili. Kimu ho za chvíli následoval se svým kusem riflí a oba zalezli do svých kabinek. Kaigo se začal pomalu svlékat, když se ozval klepot na jeho dveře. " Už si, dělej a ukaž se v tom.", volal na něj Kimu a pořád se ještě usmíval. " Nech mě. Nejsi moje matka, aby si musel všechno vědět.", odsekl mu Kaigo. " Hej nezapomeň že to platím já, protože ty si bez peněz.", odpověděl zpět Kimu. " No dobře.", řekl Kiago a otevřel dveře, košili ještě ani nezapnul. Uviděl Kima, jak rychle rozhlédl a nahrnul dovnitř. " Hej.", vypadlo z Kaiga, ještě předtím než ho Kimu přirazil ke stěně kabinky. " Ticho, ano?", řekl Kimu a dal mu prst na ústa, mezitím druhou rukou zamkl kabinku. " Nikdo nemusí vědět že tu jsme.", poznamenal před
tím než ho políbil. Ruka mu spadla na jeho hruď, líbal jej a nepřestával. Kaigovi spadli ruce podél těla a nebyl schopen vzdorovat, všechen hněv najednou zmizel v jediném polibku. " Ta košile je pro tebe jak dělaná.", řekl Kimu, když se jejich rty na chvíli oddělily. Kaigo jen němě přikývl, začal si teprve uvědomovat, kde přesně jsou. Kimu ho jemně kousl do ucha a pustil se do jeho krku. Kaigovi ruce se teprve teď pořádně pohly, ne aby Kima odstrčily, ale aby pevně stiskli Kimovi lopatky. Soustředil se, aby nevydal ani hlásku, při každém kousnutí, co kdyby je tu někdo načapal.

K&K 1

Sat, 14 Aug 2010 21:07:16 +0200

!! +18 !!

Večer

Kaigo jako vždy přišel domů až po páté, odemčel dveře, vešel dovnitř a nezaujatě minul Kima, který chystal večeři. " Kaigo, jak bylo ve škole?", křikl na něj od sporáku. " Nic.", řekl unaveně a hodil tašku k botníku. Kaigo pomalu došel k pohovce a padl na ni. Jen ležel a koukal se na strop. Od sporáku se linula nádherná vůně, kterou Kaigo prvně nezaregistroval. " Co bude k večeři?", zeptal se zvědavě, když vystrčil hlavu zpoza pohovky. Kimu se jen otočil s cedníkem a smál se: " Měli to být špagety, než jsem rozvařil těstoviny.". Z cedníku vyselo cosi podobné kaši, než špagetám. " Aha.", poznamenal Kaigo a zase zastrčil hlavu.

Kimu scedil těstoviny a došel ke Kaigovi, zapřel ruce v bok a díval se na něj. " Co je?", odsekl Kaigo a otočil hlavu k opěradlu, aby mu neviděl do obličeje. " Máme chvíli čas než se jídlo vychladne.", řekl mile Kimu a posadil se ke Kaigovi na pohovku. "Nech mě být, nemám náladu.", bručel do pohovky Kaigo. Kimu mu položil ruku na stehno a pomalu jí jel až k boku, po trupu k hrudník, až zajela k jeho tváři a jemně mu pootočil hlavu. " Opravdu ne.", řekl mu s milým úsměvem. Kaigo nemohl odtrhnout oči od těch jeho. Nemohl nic vyslovit, jen čekal co se bude dít. Kimu sjel rukou k bradě a políbil jej. Už neprotestoval, nechal se vést jeho rty, nechal se unášet proudem času. Kimova ruka mu zajela pod košili, přejela po břiše a přešla k hrudníku a ….. " Crr!", oba sebou trhli, když se ozvala minutka.

" A, jídlo už bude vychladlé.", poznamenal Kimu, a pak se otočil na něj: " Jde se jíst, snad ti to bude chutnat.". Zvedl se a šel chystat talíře. Kaigo se ještě chvíli seděl, a pak mu šel pomoct. Kimu nebyl moc dobrý kuchař, ale teď neměl nic na práci, měl čtyři měsíce volna, než měl nastoupit na univerzitu. S Kaigem se potkaly na škole. Kaigo teprve v prvním ročníku, zatím co on právě vyšel a čeká ho těžké studium. Ty těstoviny byly opravdu hodně rozvařené a vypadaly spíš na želatinu. Oba si vzali a zbytek jídla schovali do lednice. Mlčky seděli naproti sobě a pomalu jedli svoje porce.

Kaigo si uvědomil, že neudělal úkol k Shakespearovi a všechno rychle snědl. Beze slova odběhl pro tašku a zmizel ve svém pokoji. Kimu se jen mírně usmál a pokračoval v jídle. Kaigo vytáhl sešit z tašky, a pak ji hodil do rohu pokoje. V jeho pokoji vládnul chaos. Věci byly všude poházené a různě vyseli z polic, skříní….. Na jeho dveřích se vyjímal plakát jeho oblíbené rockové skupiny Deathdragons. Shodil všechny přebytečné věci ze stolu na zem a pustil se do úkolu.

" Kdy k čertu žil?", zuřil Kaigo. "
1564 až 1616.", řekl klidným hlasem Kimu, když vešel do jeho pokoje. " Nech to, já ti s tím pak pomůžu.", řekl ještě a položil mu ruce na ramena. " Ne, musím to dodělat.", řekl Kaigo a sehl se k sešitu. " Ne nemusíš.",
otočil jeho kolečkové křeslo k sobě. " Teď nás nic a nikdo nebude rušit.", řekl s úsměvem, kleknul si na křeslo a posadil se mu na stehna. " Ale já to fakt musím doděl…….", ale ten polibek ukončil veškeré jeho protesty. Byl tak vášnivý, že se nedal zastavil. Kimu mu prsty přejížděl po hrudi a břiše. Nemohl se bránit, nohy mu přisedl a ruce, ruce se nechtěly zvednout. Skoro jakoby se při jeho prvním polibku rozlil paralyzující jed do celého těla. Začal mu pomale sundával košili. Jeho ruce se poprvé pohli. Začal pomalu rozepínat knoflíky na Kimově košili. Za chvíli už obě košile leželi na podlaze mezi dalšími věcmi. Kimu seskočil ze židle a zvednul i jeho. Pomalu jej strčil na jeho postel, odházel zbytek věcí a kleknul si nad něj. Znovu se jejich rty setkaly, ale jen na kratičkou chvíli, protože se naklonil k jeho uchu. " Uvolni se, brouku.", řekl potichu a mírně jej do ucha kousnul. Jeho krk byl neustále napadán Kimovými rty, nehnul se ani nechtěl, jen čekal, co přijde.
Mírně zaklonil hlavu a kouknul se na hodiny, bylo půl šesté, jeho oči ještě upoutala fotka jeho rodiny, jeho bratra, mámy a táty. Natáhl ruku a položil fotografii, aby na ni neviděl. Kimu se jen na chvíli ohlédl, co dělá, a pustil se do jeho hrudi, pomalu jej líbal, pomalu se přesouval z jednoho místa na druhé a postupoval níž a níž. Břicho. Břicho bylo pod neustálými polibky a kousnutími. Kaigo ztěžka oddechoval, nemohl tomu všemu uvěřit. Jeho jazyk mu projel přes střed břicha, přesně mezi jednotlivými svaly na břiše, a pak mu rozepnul kalhoty. Slezl z postele a sundal mu je, sundal mu i jeho trenýrky. "Co to dělá?", prolétlo mu hlavou. Nestačil se ani podívat a dostal svoji odpověď. Kimu si k němu zase klekl. Ne, jak předtím, ale níž, natolik níž, aby se mohl sehnout k jeho mužství. Chystal se k něčemu, co by nikdy nečekal. Začal pohrávat s jeho přirozením, jako s nějakým lízátkem. Pomalu a důkladně po něm přejížděl, od kořene až ke špičce. Kaigo zatajil dech, nikdy nečekal, že k tomuto dojde. Z jeho úst se vydral tichý povzdech, následoval další a další, to vždy, když Kimu zkusil něco jiného.
Zavřel oči. Byl snad v sedmém nebi. On stále pokračoval, nenechal ho ztratit všechen ten pocit uspokojení, radosti a slasti. Pokračoval neustále dál a nechal se unášet veškerou fantazií, kterou kdy měl. Pak to přestalo. Kimu zvednul hlavu a přesunul se blíž ke němu. Než otevřel oči, klečel nad ním úplně nahý. Vzal ho pod lopatkami a zvednul ho do polosedu. Dlouze jej políbil a mírně ho přetočil. Přetočil jej na břicho a nechal jej padnout na postel. Málem mu to vyrazilo dech. Zamrkal a otočil se přes rameno a viděl ho, jak se pomalu posunuje dozadu. Jeho ruce se ho dotkli přímo na pánvi a mírně ji pozvedl. Zavřel oči. Věděl co teď přijde. Pevně se chytl polštáře a sevřel čelist. Kimu jej jemně pohladil po boku. " Neboj, budu šetrný.", a jeho přirození zmizelo v jeho hýždích. Drtil výplň polštáře, vždycky, když přirazil, cuknul. Ze začátku se mu dělalo špatně, ale pak to polevilo. Jeho nadšené vzdechy rušily ticho, které naplňovalo celý pokoj. Tlumené vrčení Kaiga nebylo téměř slyšet. Neměl to rád, ale co měl dělat. Občas se z jeho rtů ozvalo bolestivé zaúpění, občas nějaká slůvka úlevy. Jenže on nedokázal přestat, byl tak neukojitelný. Pro Kaiga to byly nekonečné minuty, minuty něčeho, co by snad i nejraději zapomněl. Naklonil ke jeho hlavě. " Asi máš dost co?", řekl, když přestal. On mu nic neřekl, jen se obrátil na záda a tvářil se kysele. Kimu ho ještě políbil a lehnul si vedle něj. Jemně ho chytnul za rameno a přivinul na hrud. " Víš co? Spi. Až usneš, udělám ten úkol za tebe.", řekl mu a chytl ho za ruku. Už nevzdoroval, a poslech. Druhou ruku mu volně strčil pod lopatku a usnul.

Dvojčata 1

Sat, 14 Aug 2010 21:00:17 +0200

"" přímá řeč mezi postavami

** telepatická komunikace mezi Pepém a Kailem

Úvod

"Jeden bez druhého nemůže přežít. Takový je osud dvojčat svázaných duší. Kaile a Pepé jsou odsouzeni jeden na druhého. Pokud jeden znich je zraněn pocítí to i druhý. Zemřeli jeden, zemřou oba."

"Kdo jsme? Já nevím. Vychovali nás oba dva postarší lidé, jsme sirotci a naši náhradní rodiče umřeli. Já jsem Pepé a tohle vedle mě je Kaile. Jsme dvojčata, ale vůbec si nejsme podobni. Já jsem menší a ramenatější. Mám světle modré oči a hnědé kudrnaté vlasy. Jako malý jsem se zajímal spíše o přírodu a o kouzla než o boj."

" Ty a tvoje kouzla, tss. Co zmůžou proti čepeli mého meče? Jak už můj milý bratříček poznamenal, já jsem Kaile. Když už se zmínil jak vypadá, proč nepopsal mě? Já jsem ten vysoký a hubený, ale čemu to vadí. Mé oči jsou hnědé stejně jako mé vlasy. Aspoň já vypadám jako člověk, na rozdíl od tebe, bráško. Jo a já jsem ten z dlouhými vlasy pokud jste si ještě nevšimly."

Pepé a Kaile

" Hej brácho, braň se.", zařval Kaile a rozmáchl se po Pepém mečem. Před Pepém se objevil malý matný ovál a zastavil tak udér. " To mě nenecháš ani vzít si zbraň?" zeptal se Pepé znuděně a pomalu se natahoval pro hůl na, které dosud sušil svoji košili. " Já myslel, že máš kouzla?", poznamenal Kaile a po třetím zásahu se kouzelný štít rozletěl. " Ha, a mám tě." zařval vítězně Kaile. " Myslíš?" poznamenal Pepé a jedním mávnutím rukou svázal Kailovi nohy neviditelným provazem. " To není fér.", zaskuhral Kaile a přetal provaz, co ho svázal. " Dobře, teď už jen holí.", usmál se Pepé. To už mě na sobě košili a v ruce hůl. " Teď teprve začne zábava.", radoval se Kaile. Rozmáchl se po Pepém mečem přímo po hlavě, ale on to jen lenivě zastavil a srazil jeho meč na zem. To Kaila dopálilo, jeho postoj se změnil a držení meče tak též. Z toho Pepé pochopil, že teď teprve začíná pravý boj, tenhle výraz už viděl hodněkrát. Další Kailův útok byl tvrdší než předtím, tentokrát musel Pepé pořádně zabrat, aby jeho ránu zastavil. Pokusil se dostat do lepší pozice, ale jeho pokus zmařila další rána směřující k jeho boku. Teď musel uhnout. Svalil se na bok a rychle se ovalil z Kailova dosahu. I když Kailova rána minula cíl, tak přeťala mladý stromek v cestě. Pepé uhýbal, kryl se a bránil se. Věděl jak všechno skončit. Pomalu celý souboj směřoval k lesu. Kaile se znovu rozmách po Pepém ale ten jen o něco postoupil. Kailův meč se zasekl o strom a mírně Pepého škrábl. Ve stejnou chvíli Kaile jednou rukou pustil meč. " Zase si to udělal. Proč sakra? Co sem ti kdy udělal?", řval naštveně Kaile. " Nic jen ses mě pokoušel přizabít." smál se Pepé, přejle rukou po škrábanci na paži a ten se rychle zacelil. " Hele já si zase budu muset zašít košili." namítl Pepé a ukázal na spoustu nemotorně zašitých děr. " Máma tě měla naučit šít než učit kouzlit. A nech moji ruku, já tvoji pomoc nechci.", odsekl Kaile, když mu chtěl Pepé ránu zacelit. Vytáhl z kapsy kus bílého hadru, vyhrnul si černou košili a převázal si šrám.
" To je moje košile.", zasténal Pepé, " Kdes ji vzal?". " Už není a přestaň fňukat. Někde jsem ji našel, už ti nevím kde. A jdem, kdyby si nespadl do toho potoka nemuseli jsme tu tak dlouho zůstat." řekl výsmešně Kaile a vytáhl meč ze stromu. " Já tam nespadl, ty si mě strčil." bránil se Pepé a dál už radši nic neřekl.

Bylo asi tak chvíli po poledni, když ti dva vyrazili. Cesta je vedla potemnělým lesem, ve kterém bylo navídané ticho. "Hej, Kaile. Nevíš kde jsme." promluvil Pepé, ale v tom tichu to znělo spíš jako křik. * Nevím a nemluv. Někdo nás sleduje.* zazněl Kailův hlas v Pepého hlavě. * A jak to víš?* tázal se Pepé. * Cítím jeho přítomnost.* vysvětloval Kaile. Pepého hlavou se promítaly různé způsoby jak může Kaile vycítit přitomnost cizího člověka.

Nebeští andělé 1

Sat, 14 Aug 2010 20:56:52 +0200

Prolog

Svět existoval i bez nás, byl ponořen do plamenů pekel. Temní páni otročili lid a pojídali jejich duše. Trýznili tak předky těch, kteří o nás dnes neví, trýznili je ,dokud jsme nepřišli mi a nevrátili lidem jejich svobodu. Mnohé národy nás považovala za bohy, mnohé za spasitele a hrdiny. Ale jejich vděk začal uvadat jako květina bez vody. Démoni pekel se vrátili do svého světa a lidstvo se přestalo bát. Naše činy byly zapomenuty, naše existence vymazána z paměti. Jsme tu stále, ale oni nás nevidí, nevidí i nebezpečí, jenž právě vkročilo zpět na zem. Prastará bitva o moc nad tímto světem znovu započala. Chtějí získat zdroj neuvěřitelné síly, pro obnovu chaosu….

Saigo no kane 4

Sat, 14 Aug 2010 20:55:32 +0200

První souboj

Další den uplynul rychle. Kimiru byl zase ten tam a Nimitsu se byla projít se svými kamarádkami.

Nimitsu nemohla spát. Za deset hodin mělo vše začít, zmocňoval se jí strach, nemohla nic pozřít. Nakonec usnula těsně před půlnocí, ale za chvíli ji vzbudil budík. Vstala a celá rozespalá se doplazila do koupelny. " Ježíš.", pronesla zmučeně, když se podívala do zrcadla. Rychle se upravila a vyrazila z pokoje. U výtahu na ni čekal Kimiru, a když ji spatřil zmáčkl tlačítko. " Díky.", řekla mu a oba vlezli do výtahu. " Něco pro tebe mám.", řekl Kimiru a hlasitě zívl. Natáhl k ní dlaň a v ní měl malého slon z bronzu. " To je pro štěstí.", dodal. " Děkuji.", řekla Nimitsu a vzala si slona. Nemohla od něj odtrhnout oči, ale pořád jí trýznila jedna otázka. " Tohle si sháněl?", zeptala se ho. " Ne, to ještě uvidíš.", řekl. To už se, ale otevřeli dveře výtahu a oni museli vystoupit. Karin jim srdečně zamávala a Kimiru od ní dostal vzdušný polibek, radši se ani neohlížel, když jej posílala i k zamávání se musel donutit. Nimitsu ho sjela ledovým pohledem, ale dlouho se na něj hněvat nemohla. Nechtěla ho urazit, když si dal tu práci, sehnat pro ni dárek. Už od hotelu byla vidět řada účastníku, která se trousila ke stadionu. Ležel asi půl hodiny od hotelu, a proto se ti dva rozhodli pospíchat. Celý
udýchaní dorazily až ke vstupní bráně. Tam je Sensei Mikari rozdělil, Kimiru musel na tribunu a Nimitsu, stejně jako ostatní, na svůj připravený pokoj. Bylo v něm vše co potřebovala, koupelna, záchod, postel, šatník, stůl …. Ani ne za deset minut to mělo vypuknout. Soutěžící se seřadily a pomalu vyšli ven. Celý stadion jásal, byl plný až k prasknutí. Nimitsu v tom davu hledala Kimira. Seděl hned dole a mával na ni. Nimitsu stále nechápala co sháněl a co by měla vidět, pak ale Kimiru ukázal nadšeně na sebe. Přímo nad ním blikal transparent
" Nimitsu to vyhraje.". " Já ho zabiju.", procedila skrz zuby a pochodovala dál s ostatními. Seřadily se a čekali až vše začne. Na vyvýšené ploše stál starosta a všechny si pozorně prohlédl, pak se otočil k tribunám a začal svoji zahajovací řeč. Následovalo rozlosování skupin.

Saigo no kane 3

Sat, 14 Aug 2010 20:54:39 +0200

Před turnajem

Následujícího rána se Nimitsu chystala odejít na snídani, když jí oknem přiletěla papírová vlaštovka se vzkazem. Dnes mě nehledej, budu mimo město. Kimiru. Nimitsu vzkaz je letmo projela a hodila ho do koše. " Lítej si, kde chceš, Kimiru. Nejsem tvá chůva.", poznamenala a vyšla z pokoje. Jídelna byla v přízemí, a proto nastoupila do výtahu a sjela dolů. Na švédských stolech byly hromady oblíbených jídel, od housek, uzenin, až po sladkosti, čaj, kávy, mléka. Jídlo nikdy neubývalo, protože ho neustále horlivý číšníci nosily sem a zpátky odnášely prázdné a špinavé talíře. I Nimitsu si našla svoji obvyklou snídani. Vzala si pár kousků pečiva, máslo a trochu šunky. Nalila si svého oblíbeného mátového čaje a pustila se do jídla. Dnes tu bylo obzvlášť hodně návštěvníků, hotel byl asi plný. Spousta
přítomných se bavila o nastávajícím turnaji a Nimitsu jen tiše naslouchala. Zjistila, že někteří účastnící jsou až z těch nejvzdálenějších koutů země a že dnes proběhne registrace soutěžících. Snědla poslední sousto a dala se k odchodu. Ještě prošla kolem stolu s ovocem, vzala si tři jablka a odešla pryč. Byla zvyklá si klíče od pokoje nechávat u sebe, a tak nemarnila čas a vyrazila k stadionu. Rikosský stadion byl opravdu velký, skládal se ze dvou jokových hřišť a
atletického oválu, ale pro nastávající turnaj byl předělán na čtyři samostatné zápasiště s hlinitým povrchem. Registrace probíhaly těšně za vchodem do stadionu. Byla zde spousta účastníku, a tvořili tak dlouho frontu. Nimitsu se přidala do fronty a čekala až na ni přijde řada. Mělo už snězené druhé jablko, když se před ní objevil stůl, u kterého seděli tři postavy. Starosta města Rikos seděl přímo uprostřed a před sebou držel papír pro prezentaci soutěžících. Po jeho pravé ruce
majitel stadionu a po levici Sensei Mikari. Sensei učil na zdejší škole historii země a původ duchovních sil. Nimitsu před ně přistoupila a začala vyplňovat přihlášku, Sensei sice chvíli odporoval, kvůli její mu věku, ale nakonec ji nechal soutěžit. Poslední tah perem a vše bylo stvrzeno. Nimitsu je oficiálním soutěžícím, teď už jen počkat na zbývající soutěžící a vyslechnout si instrukce. Nimitsu vešla dál do stadionu a prohlížela si bojové arény. Do každé bylo z tribun vidět, ale stěny mezi nimi neumožňovali slyšet a vidět, co se děje vedle. Povrch byl vyprahlý a prašný, mírné prasklinky v půdě, tvořily impozantní mozaiku. Všichni okolo jen znuděně přešlapovali nebo leželi na lavičkách a pospávali. Nimitsu došla těsně pod tribunu
a opřela se pěti metrovou stěnu. Koukala po ostatních a pustila se do posledního jablka. Čas se neuvěřitelně táhl, na stadionu už bylo padesátý soutěžící, když na stadion vkročil poslední soutěžící, byl to onen muž v černém z kavárny, prošel dál do davu a tam zmizel. Hned po něm přišel Sensei Mikari. " Pravidla budou následující.", řekl svým přísným hlasem: " Zaprvé, budete rozlosováni do čtyř skupin a souboje budou probíhat vyřazovacím způsobem, zadruhé, po celou dobu turnaje budete ubytování zde na stadionu, a to proto, aby jste se nemohli dozvědět o schopnostech druhých dřív než začne klání, a za třetí, žádné potyčky mimo arény. Kdo prohraje opustí arény a přidá se k divákům, na vítěze čeká pohár a náležitá odměna. Nyní můžete jít kam budete chtít. Sejdeme se tu za dva dny těsně před svítáním.". Sensei Mikari si pořádně prohlédl dav, který se právě pustil do debaty a pak odešel pryč. Nimitsu nemeškala a hned jej následoval, dříve než se do východu nahrne masa soutěžících. Vyšla těsně za Mikarim a vydala se podél řeky, d už je to dlouho, kdy tu naposled šla. Pozorovala čluny plovoucí po řece, zdravila staré známé a užívala si poslední dva dny volna.

Blížil se večer. Nimitsu seděla na lavičce u ústí Nikor. Pozorovala západ slunce nad řekou. Nad obzorem právě přelétal houf volavek, postupně se rozsvěcovala pouliční světla ve tvaru lampiónů a všechno pomalu utichalo. Na město Rikos se snesla tma, Nimitsu pomalu šla do hotelu. Míjela obchody pasáže a prohlížela si jejich výkladní skříně. " A, Nimitsu, konečně.", řekl s úsměvem Kimiru, který seděl před jedním z obchodů. " Ahoj.", pozdravila ho a šla v klidu dál. Kimiru vstal a přidal se k ní. " Co tu vlastně vyvádíš, Kimiru?", zeptala se po chvíli. " Já? Nic.
Jen se něco sháněl.", řekl a koukal se jen před sebe na chodník, ruce zastrčené v kapsách, jen rolnička neustále dávala najevo, že je stále tu. " A co?", ptala se Nimitsu. " Nic důležitého.", řekl s úsměvem. Nimitsu neměla náladu se hádat a páčit to z něj, na to byla příliš ospalá, a tak ho nechala být. Šli spolu prázdnou ulici a stoupali k hotelu. Tam stál jako vždy vrátný a zdálky je už vítal a otvíral dveře. Bylo už pozdě, i Karin už odešla z recepce. Oba vešli do výtahu a před pokoji se rozloučily. Nimitsu si ještě před spánkem dopřála horké koupele.
Nimitsu byla až po krk ponořena v pěně a odpočívala než půjde spát. Ještě zaslechla tupý náraz do zdi, když Kimiru skočil do postele. A pak vše utichlo.

Saigo no kane 2

Sat, 14 Aug 2010 20:53:39 +0200

Hotel

" Tak a jsme tady.", prohlásila Nimitsu. Nimitsu zářila radostí, ale to jí přešlo hned jak spatřila nepřítomný výraz Kimira. " To nemůžeš projevit více nadšení.", sjela ho ledovým hlasem. Založila ruce a naštvaně ho sledovala. " A….. jo….. no už jsme tady, takže já jdu do hotelu sehnat pokoje.", řekl a dál hleděl na klacík. " Jak chceš, já se jdu bavit.", řekla uraženě Nimitsu a odešla do nejbližší kavárny. Kimiru se jen ohlédl za její mizející sukní a pak se také rozešel. Město bylo nezvykle prázdné, ulicemi se procházelo jen pár postarších občanů, ale obvyklý turisté, z mnoha zemí, byly ten tam. Kimiru procházel ulicemi z cela bez zájmu, šel skoro po paměti a neustále zkoumal klacík, co mu do rukou vrazila Nimitsu. Nemohl od něj odtrhnout oči, něco mu připomínal. " Dobrý den pane.", ozval se vrátný hotelu. " A … dobrý den.", řekl Kimiru a zastrčil klacík do kapsy. V hotelu čekala mladá recepční, pokaždé měla svoje růžové šaty s mašličkami, sponami a dalšími doplňky. " Tak už jste zpátky, Kimiru?" zeptala se recepční. " Eh, ano. Jsme tu. Mohl bych poprosit o naše obvyklé pokoje.", řekl Kimiru, když došel k pultu. Recepční chvíli přebírala klíče a pak dva z nich vytáhla. " Číslo 99 a 98, největší pokoje v podkroví .", usmála se na něj. " Ehm,
děkuji.", řekl a vzal si je od ní. " Máš večer čas?", vykřikla na něj, když se chystal odejít. " Nevím, můžeš zkusit přijít.". Když se zavíraly dveře výtahu, ještě na něj mrkla a pak zmizela za ocelovým pláštěm dveří. " "Uff, doufám, že Nimitsu něco na večer vymyslí,
nebo ji mám na pokoji.", opřel se o stěnu a čekal, až se výtah zastaví. Dveře se otevřely a on spatřil starou známou potemnělou chodbu. Prošel kolem jednoho světla, pak kolem druhého a zastavil se u starých dveří. " Číslo 99, konečně jsem doma.", řekl a odemknul dveře. Skříně a police pokrýval prach, ale jeho pokoj byl jinak nedotčený. Nenechal tu nikdy uklízet nikoho cizího. Otevřel okno a rozhlédl se okolo. " Dejme se do práce.", zvedl ruku a zavřel oči. Po pokoji se rozletěl všechen prach mírný vánek jej sfouknul z věcí a hnal jej oknem ven. Za chvíli bylo čisto a pokojem zněla melodie zvonkohry visící v okně. Mírně se usmál a skočil do postele s nebesy. " Je super být zase doma." Řekl a pomalu usnul.

Mezitím v kavárně

" Jednu kávu, prosím.", řekla celkem unaveně a posadila se na barovou stoličku. " To je ignorant ten Kimiru.". " Ten kluk to má těžký, slečno." , řekl číšník. " Opravdu? Řekněte mi něco o něm?" řekla zvědavě. " Bohužel, pokud vám to Nimitsu neřekl, tak vám to neřeknu ani já. Tady je vaše káva.", řekl číšník a odešel za dalšími hosty. " Všichni chlapy jste stejní.", řekla naštvaně a napila. " Nimii!" ozvalo se asi pět pisklavých dívčích hlásků. " Jsi to ty.", volaly nadšeně. " Ahoj holky, dlouho jsme se neviděli. Jak se máte?" zavolala na houf blížících se dívek, v šatech. " My se máme přímo skvěle, a co ty? Zúčastníš se toho turnaje?" vychrlily ze sebe a jedna po druhé si posedaly vedle ní. " Turnaj?", řekla překvapeně. " Ano, souboj duchovních sil.", přitakaly. " Tak to se určitě zúčastním. Ukážu jim kdo je Nimitsu Tabamara. Já to vyhraji!", podívala se do zrcadla hned u vchodu a zasnila se. Chtěla konečně něčeho docílit. A vidina toho že drží pohár pro vítěze, ji povzbudila více než, kdo by dokázal. " A Nimii, jakou máš vlastně moc, nikdy si nám o ní nic neřekla?", ptaly se udiveně. " Přijďte se podívat a uvidíte. Bude ta nejsilnější v okolí, my vyhrajeme!", usmála se a ukázala vítězné gesto, její sebevědomí rostlo až nepřirozeně. Lidé okolo si ji letmo prohlédli, jejich výrazy nasvědčovaly o tom, že cesta k vítězství nebude tak lehká. Celý turnaj má totiž trvat několik dní, protože se odehraje jen jedno klání za den. Nimitsu si v klidu povídala se svými kamarádkami a uniklo ji že ze vzdáleného rohu ji jedna z osob v kavárně stále pozoruje. Byl to muž v černém kabátě a s kloboukem na hlavě. Klobouk mu zastiňoval obličej, nikdo ho nepoznal, přesto jeho výraz nasvědčoval, že ho brzo poznají. Ještě chvíli ji pozoroval, a pak nechal peníze na stolku a odešel z kavárny. Až na číšníka si nikdo nevšiml jeho tichého odchodu, všude vládl rozruch nad nastávající podívanou, která má začít za tři dny. Dívky se nerušeně bavily dál a objednávali si jednu kávu za druhou, občas i nějaký ten zákusek. Pomalu se blížil večer, číšník všem oznámil, že bude zavírat, a proto se skupinka odhodlala k loučení, i když si to měli dost co říct. Nimitsu se koukla na radnici a ve spěchu řekla: " Promiňte holky, já už musím, mějte se pěkně.". " Ty taky a nejpozději za tři dny.", volaly za ní, když odbíhala úzkou uličkou k hotelu. Město bylo v noci krásnější než za dne, hlavně proto sem tolik turistů zavítá. Všude v ulicích jsou rozvěšené lampiony, osvětlené břehy řeky Mikor dávaly městu romantický nádech. Na řece se občas mihla ještě nějaká ta loďka, ale jinak byl všude klid. Nimitsu běžela liduprázdným městem k hotelu. " Asi bude naštvaný, že jsem nepřišla dřív.". Celá udýchaná doběhla k vrátnému, který jí ochotně otevřel dveře. " Děkuji.", vychrlila ze sebe a vešla dovnitř. Recepční ani nepostřehla a zmizela ve výtahu. Zmoženě se opřela o stěnu, jejíž umělá plastika měla imitovat staré dřevo. Ztěžka oddechovala
a snažila se popadnout dech. Když se otevřeli dveře, chtěla vyběhnout ve, ale něčí ruce ji zastavily. Byl to Kimiru, v jedné ruce točil klíčkem od jejího pokoje a na druhé cinkala jeho rolnička. " No konečně." , smál se, byl spíš pobavený než naštvaný. " Já…… jsem ….. potkala……", ani nedokončila větu, když ji přerušilo jeho: " Já vím, holky….. není těžké odhadnout co tě zdrželo. Pojď tvůj pokoj čeká jen na tebe.". Jemně jí stisknul ruku a zanechal v ní její klíč. Nimitsu stála a nemohla uvěřit vlastním očím, mezitím jí Kimiru zmizel v jeho vlastní pokoji. Pomalu došla do svého pokoje. Ten její byl stále ještě
dětský, spousta starých panenek.

Nestačila si ještě ani pořádně uklidit a ozval se klepot na dveře. " Vstupte.", řekla nahlas, aby ji bylo slyšet. " Promiň, že ruším, ale nevíš kde je Kimiru? Na pokoji nebyl.", řekla dívka, které opatrně vešla do pokoje. Byla to recepční, ale bez svého milé úsměvu, byla rozmrzelá. Stále přešlapávala a koukala po pokoji, jako by ho hledala právě tady. " Nevím, možná odešel do města. Jen mi předal klíče, a pak jsem ho už neviděla.", řekla Nimitsu a pokračovala v úklidu. " Jak to? Slíbil, že na mě počká na pokoji!", založila ruce na hruď a byla čím dál víc naštvaná. " Opravdu nevím, Karin. Neříká mi, kam jde. Vydrž chvilku, skočím se vysprchovat.", řekla mile, její úklid byl konečně hotov. " A, ano jen běž.". Nimitsu odešla do koupelny. Pustila si sprchu a začala se svlékat. Proud vody stékal po její mírně opálené kůži. Užívala si každé kapky dopadající na její obličej, ten uvolňující pocit, po tak dlouhé době. "Doma.". " Nimitsu, co si myslíš o Kimirim?", doléhal k ní hlas Karin. " Je dost zvláštní. A proč se ti vlastně líbí?". " Je …. Je dost dětinský, takový …… no ….. je to prostě on. Jenže se mi pořád vyhýbá.", řekla smutně Karin. " Neboj, ono mu to dlouho nevydrží.", řekla Nimitsu, když zase vešla zpět do pokoje. " Myslíš?", zazněl nevěřící hlas Karin. " Ano. Dáš si šálek čaje?", usmála se na ni. " Ano.", přikývla Karin.

" Já už budu muset jít.", řekla Karin a chystala se odejít. " Děkuji za příjemný večer.", usmála se Nimitsu a rozloučila se s ní. Když Karin odešla, Nimitsu jen líně ležela na své posteli. Hleděla na strop a počítala hvězdy, které tam kdysi nalepila. Uprostřed její ho počítání ji vyrušilo slabé zaklepání na okno. Vstala a podívala se oknem ven, tam na ni civěl usměvavý Kimiru a naznačoval jí ať otevře. Chvíli váhala, jestli ho nenechá za oknem, ale pak vstala a šla otevřít. " Už odešla?", zeptal se jí, když otevřela. " Ano, proč jsi tam nahoře?", řekla Nimitsu naštvaným tónem. " No ….. pozoroval jsem hvězdy. Tak to můžu zpátky do pokoje.", konstatoval Kimiru. Právě se chystal k přesunu, ale Nimitsu ho zadržela. " Neměl by ses jí takhle vyhýbat.", sjela ho, a pak si vzpomněla na turnaj: " Hej Kimiru, za tři dny tu začíná turnaj v souboji duchovních sil, hodláš se přidat? Já určitě půjdu.". " Asi ne, ale přijdu se podívat.", řekl nezaujatě a zmizel ve tmě.

Saigo no kane 1

Sat, 14 Aug 2010 20:52:26 +0200

Úvod

Uprostřed rokle stál malý chlapec, ruce mě sepjaté před sebou a soustředěně sledoval rolničku visící na jeho pravém zápěstí. Najednou se spadené listí vzneslo a zase spadlo na zem. " Mami.", vykřikl. "Mě se to nikdy nepodaří.", zoufale se otočil k matčině tváři.

" K čertu, zase ten sen. Kdy konečně budu moci spát bez nich.", štíhlý mladík, který doteď podřimoval pod stromem,
se zvedl a oklepal . " To už je ráno?", řekl jen tak naprázdno do ticha kolem něj. Rozhlédl se okolo a vydal se po prašné cestě dál. " Zastav, snad mě tu nenecháš?" , vykřikla dívka, která se právě vynořila z lesa. " Promiň, Nimitsu.", otočí se a nesměle se podrbe ve svých černých vlasech. " To je potřetí, Kimiru.", řekla naštvaně. Dívka došla k němu, vrazila mu do rukou nějaký kus dřeva a vyšla kupředu. Nic neřekl a radši ji následoval.

Cesta netrvala příliš dlouho a před nimi se objevil jejich cíl, město Rikos.

Own world 5

Sat, 14 Aug 2010 20:45:30 +0200

První setkání

Probudil jsem se až další den kolem poledne. " Au. Moje hlava. Co to bylo?" zase jsem skuhral. " No dost, že si se probral." řekla pobaveně Moe, "Tady máš jídlo. Najez se. A proč si se nechal praštit tou židlí vypadalo to, že máš šanci odejít po svých.". " Nechal. Já ji ani neviděl, na tož se nechal praštit. A byla to opravdu židle? Mám pocit jako by mi na hlavu spadnul zvon." řekl jsem a vzal si svoji porci jídla. Byla to polévka, ale z čeho, to fakt nevím. " Obleč se musíme ti pořídit meč, ať se máš čím bránit." řekla Moe. " Hned, hned. Jen..... no prostě se otoč.". " Copak? Snad se nestydíš?". "No a?". " Stejně sem tě už nahého viděla. Mě je to jedno.". " Co? Jak? Kdy? Proč?". " Kdo si myslíš, že tě včera dostal do postele? A dělej není času nazbyt." Zvedla se a odešla z místnosti. Rychle jsem se nasoukal do oblečení a spěchal za ní. Bylo zataženo a každou chvílku by se mohlo dát do deště, ale to Moe nevadilo. Znovu jsme se proplétaly změtí uliček, než jsme došli k místní kovárně. Byla malá, i přesto přeplněná různýmy věcmi. Od podkov, pohrabáčů, násad na různé nástroje až k různým brněním a mečům. Trvalo dlouho než se nám podařilo vybrat správný meč. Když jsme ho našli, čekal jsem, že půjdeme do hostince, ale mýlil jsem se. Moe mě vedla neznámo kam. Jak jsme procházeli městem, všiml jsem si, že se domy změnily, už to nebyly dřevěné a kamenné domky, ale kamenné a hrubě opracované s velkými vraty. " Moe, kde to jsme? A kam vůbec jdeme?" zeptal jsem se. " Tady jsou kasárny a my míříme na cvičiště. Měl by si se naučit zacházet se zbraní." odpověděla. Došli jsme na písčité nádvoří, které bylo pečlivě zapraveno. Moe si v klidu sedla pod střechu nějakého skladu a pozorně se na mě dívala. " Ty budeš bojovat v sedě?" ptal jsem se nechápavě. " Já? Co si o mě …...." její slova zanikla ve zvuku hromu. Právě začalo pršet. Nebe křižovaly blesky. Krásná to podívaná, ale co se bude dít, když Moe odmítá bojovat. To mám snad máchat na prázdno mečem. Svoji odpověd jsem vzápětí dostal spolu s ránou do boku. " Zbytečně nemluv a vytas zbraň. Nebo se snad chystáš zápasit beze zbraní." řekl mi neznámý hlas. Byl zvláštní zněl pobaveně a výhružně zároveň. Když jsem se otočil spatřil jsem malou dívenku v kápi. Nebylo jí vidět do tváře, ale mohlo jí být nanejvýš 12 let. " Tak to ne. Já s dítětem bojovat nebudu." vykřikl jsem. Moe se jen mírně usmála. Najednou jsem pocítil štiplavou bolest ne paži. Když jsem se podíval, uviděl jsem roztrhlou košily a malý pramínek krve vytékající s malé ranky. " Jmenuji se Mel a doufám, že se mě nebojíš." řekla dívenka. " Ty....." a řítil jsem se k ní. Máchl jsem rukou, abych ji udeřil, ale ona jen ukročila a uhnula ráně. V jejím rukávu se zableskla dýka a na mé druhé paži se objevila dálší rána. Teprve teď jsem pochopil, že jsem ji podcenil. Vytasil jsem meč a pokusil jsem se ji zasáhnout do ruky s dýkou. Ladně můj útok vykryla. Teď mě nemohla říznout měl jsem vyhráno, jenže mě kopla do kolene a tak mě přinutila padnout na jedno koleno. Další její rána směřovala na krk. Jen tak, tak se mi podařilo uhnout, i tak se na krku objevil krvavý šrám. Byla rychlejší, jak kdokoli koho znám. Déšt mi stékal po obličeji a občas mě zaslepoval. Toho Mel využívala a neustále mi mizela z očí a buď mě kopla nebo řízla odněkud, kde jsem to nečekal. Hodiny se vlekli a já byl čím dál více unavený. Celé tělo mě bolelo od kopanců a řezanců. Déšt neustával, napětí rostlo. Moe jen seděla a pozorovala jiskřící oblohu. Mel měla stále svůj chladný úsměv. Zdálo se mi jako by se při každém úderu blesku zasmála. Setřel jsem si z obličeje pramínek krve, abych aspoň něco viděl, ale to byla chyba. Hned na to jsem ležel na písčité zemi. " Vstávej!", řvala na mě Mel, ale já nemohl. Mé tělo odmítalo udělat jakýkoliv pohyb a to ji naštvalo. Kopla do mě a svým mrazivým hlasem řekla: " To je konec? Takhle dopadl Bee? Bee syn ničí a odnikud. Notak vstaň. Znám tvůj strach. Cítím ho a mám hlad. No tak bojuj, nebo se snad vzdáváš?" . Napřáhla se k dalšímu kopu. Ten bude poslední. Kopla, ale její pohyb se mi zdál nepřirozeně pomalý. " Notak pohni se. Jen jednou. Naposled." , žadonil jsem své tělo. Má prosba byla opravdu vyslyšena. Má ruka se napřáhla a zastavila kopanec. " Já se nevzdám. Ani teď, ani později.", namáhavě sem se zvedl. Na její tváři se objevil úsměv. Rozběhla se proti mně a já se čekal. Rozmáchla se dýkou po mém boku, ale já ji uhnul. Znova se rozmáchla, tentokrát jsem ji chytnul. Na její tváři se vystřídal údiv s úsměškem. Když jsem ji chtěl udeřit, tak vyskočila a vykroutila se mi z ruky. Naprázdno máchla rukou mým směrem. A to byl konec. Padl jsem nakolena a chytil se za rameno. Ta ukrutná bolest. Z mého ramene trčla stříbřitá dýka. Nemohl jsem tou rukou ani pohnout. S námahou sem ji vytrhlnul a s bolestí se zapřel zdravou rukou o zem. Mel přišla, vzala dýku a otřela ji o
plášť. Viděl jsem jen její boty.. " Na začátečníka jsi lepší než jsem čekala. Jsem ráda že tě poznávám. Tvůj strach je tím co tě pohání v před. Musíš ho ovládnout, ne se mu poddat. To si zapamatuj. Dnes si to dokázal, ale až na pokraji smrti. Příště by to mohl být opravdový nepřítel.", usmála se. Pak poklekla a sundala si kápi. Poprvé jsem spatřil tvář mého nepřítele. Její oči byly smaragdově zelené a její vlasy světle hnědé. Její tvář světčila o dospělosti, ale vypadala jako tvář 12ti leté dívky. Její úsměv dodával lidem energii. Vyřazovalo z ní jakési kouzlo osobnosti. Lechce se podívala na mé zraněné rameno a pak se zvedla a otočila k Moe. " Už budu muset jít, Moe. Jsem ráda, že jsme se znovu mohli setkat. Dej na něj pozor. A snad se znovu setkáme." řekla a hned zmizela pryč. Moeiny oči se dlouze zadívaly směrem, kterým Mel zmizela a pak vstala. Déšť začal ustávat. Došla ke mně a posadila mě. " Jsem překvapena, co všechno dokážeš. I Mel se musela chvíli bránit. Tak se nebavila už 5 let. To jsem byla jejím soupeřem já, ale to mě chtěla zabít." řekla klidně Moe. " Co? Pět let? To jí mohlo být sedum." , vydralo se mi z úst, "Co je k čertu zač?". " Ona je upír. Její přes 200 let, myslím že 235, ale nejsem si jistá.". " Dvě stě třicetpět? A kolik je tobě?" vychrlil jsem na ni. " Mě je 25." odsekla stroze. Vzala pár obvazů z brašny a provizorně mě obvazala. " Jdeme!" řekla a ani se neohledla. Odcházela a nejevila žádné obavy o můj stav. Sebral jsem poslední síly a postavil se na nohy. Začal jsem se pomalu belhat za ní.

Own world 4

Sat, 14 Aug 2010 20:44:33 +0200

Karavel

Následujícího rána mě probudil jemný kopanec do břicha. " Au. Prosím né, nechte mě. Já to tak nemyslel." vykřikoval jsem se zavřenýma očima. " Hej tak vstávej nebo tě tu nechám." zavelela pobaveně. " Jdeme nebo tam nikdy nedojdeme.".
" Ale já bych ještě spal.". " No tak tu zůstaň" řekla vážně a vyšla. " Počkej já už jdu." volal jsem za ní. Rychle sem se porozhlédl po přikrývce, ale ta nikde, asi ji už sbalila. Vstal jsem a rozběhl jsem se za ní. Nečekala na mě a v klidu šla. " A kam vlastně jdeme." vypadlo ze mě, když jsem ji doběhl. " Nefuň tolik nebo ti to neřeknu." smála se mi přímo do očí. " Jdeme do Karavelu.". " Kam?" můj totálně nechápavý výraz hovořil za vše. " Že se namáhám. Uvidíš." naštvala se a zkryla svoji tvář pod kápí.

Celou cestu se mnou nepromluvila až na jednou: " Jsme tu. Tohle je Karavel. Největší přístav v okolí. Už víš co jsem myslela?". " Ne." řekl jsem a dál jsem zíral na železnou tepanou bránu. " Ach jo." vzdychla a vyšla k bráně. Pěstí zabušila na bránu, ale nic se nedělo. " Já vím, že je poledne a že vás ruším při jídle, ale já bych chtěla dovnitř." řvala na bránu. Přistoupil jsem k bráně, mírně do ní štouchl a
řekl vážným hlasem: " Asi tě neuslyší. Řekl bych, že je to jen brána." . " Ach jo. Já nechci aby se ta brána otevřela sama, ale za ní sedí vojáci. Chápeš?" sjela mě ledovým pohledem a praštila mě do hlavy. " Au. Nemusíš mě hned bít. Jsem jen člověk." bránil jsem se. " No právě, ale tvoje inteligence se dá přirovnat ke krolovi.". " Co je to krol?". " Ach, můj bože. Víš co. Nech to být.". Pak se otevřelo malý otvor v bráně. " Kdo to zase je?" řekl opilý voják. " Tvoje babička, ty kůže líná." rozeřvala se Moe. " Promiň babi, já tě nepoznal," omlouval se voják a otevřel průchod, "že to nepovíš mámě, viď že ne." skuhral prosebným hlasem. Moe si ho už nevšímala a naštvaná se prohnala bránou do města. Město bylo obrovské, když jsme vešli spatřil jsem nádherné domy měšťanů. " Moe! Kam jdeš? Tady je nějaký hostinec." zavolal jsem na ni, ale ona šla dál a mlčela.
"Kam zase jde, slyšela mě. Dobrá tak půjdu." řekl jsem naštvaně. Procházely jsme křivolakými uličkami města. Postupně jsme od zbohatlíků přešli do chudinské čtvrti. Teprve zde Moe poprvé zastavila, rozhlédla se a zase vyšla. Za rohem zmizela ve dveřích nějakého obchůdku, když jsem chtěl vejít za ní, výstražně sykla a já zase vypochodoval ven. Ani nevím jak dlouho jsem čekal venku, když Moe práskla s dveřmi a šla pryč. " Pohni sebou, nemáme čas." křikla na mě. Nic jsem nenamítal a šel. Kousek od toho obchodu stál hostinec U Tří Kanců. Hodně zajímavý název, který jsem v zápětí pochopil. Hned jak jsme vstoupily tak nás na protějším sloupu přivítaly tři obrovské kančí hlavy s hrůzostrašnou grimasou. Došli jsme k baru a Moe objednala dva pokoje. Hostinský z prvu odmítal, ale po zaplacení předem nám mile rád klíče dal. Pokoj nevypadal vábně, ale pro mě byl dostačující. Vlastně, mě by stačil i slamník. Tady jsem měl postel, skříň, zrcadlo, ikdyž špinavé, ale měl. Asi do hodiny jsme vyrazily nakoupit nějaké věci pro mě. Celý zbytek večera jsme strávily hledáním věcí pro mě. Večer jsme si sedly k baru a Moe koupila lahev vína. Už vychladla a zase se usmívala. Popíjeli jsme víno, mě moc nechutnalo, a povídaly jsme si, spíše o Moe, protože já jsem svoji minulost zapoměl, možná je to tak lepší. Dozvěděl jsem se o ní mnohé o tom kdo je, kým bývala a co všechno prožila. Nikdy bych neřekl, že by mohla patřit ke šlechtě. Ani se nedivím, že utekla, s její povahou by stejně dlouho u dvoru nevydržela. Večer pomalu a krásně ubíhal, když jsem si všimnul, že někdo oschází s mými věcmi. Zvedl jsem se, trochu zavrávoral, to bylo z toho vína, a klestil si cestu ke zloději. " Co si
myslíš? Ty věci jsou moje." rozkřičel jsem se na celou hospodu. Pokusil jsem se ho udeřit, ale on mi obratně uhnul. To vyprovokovalo obrovskou rvačku. V rohu jeden muž převrhl stůl a rozběhl se k nám. Odněkud přiletel korbel piva a
za chvíli se rvala celá hospoda. Jen Moe seděla a upíjela ze své číše. Rval jsem se jak jsem uměl, ale spíš jsem více ran dostal než udělil. Někdo se pokoušel udeřit i Moe, ale ta ladně uhla. Pak vstala odložila si číši a vrazila muži takovou ránu že se mu protočily panenky. Když to chlapy viděli rozběhli se k ní. Moe s přehledem uhýbala opileckým ranám, popadla barovou stoličku a poslal jednoho
k zemi. Další skuhral nad vykloubeným zápěstím, někdo zase se zlomeným nosem. Dokonce jsem viděl letět pár zubů, když to jeden z nich schytal železným korbel do obličeje. Moe měla sílu, kterou by do ní nikdo neřekl. Dál jsem se věnoval svému cíli, jímž byl onen zloděj, ale pak přišla tupá rána. Najednou se objevila zase ta příjemná záře a já se cítil zase nádherně.

Own world 3

Sat, 14 Aug 2010 20:42:14 +0200

Tábor

Blížilo se k večeru, když jsme zastavily. " Tady založíme provizorní tábořiště. Bež nasbírat dříví!" zavelela. " Až mi prozradíš své jméno." usmál sem se na ni. " Moe a bež už." taky se usmála. Za chvíli jsem se vracel s plnou náručí dřeva na oheň, ale Moe nikde. " Hej, kde jsi?", zařval jsem, ale nikdo neodpověděl. Začal jsem rozdělávat oheň. Marně. Ať se snažím sebe víc, nejde mi to. " Co to proboha děláš.", řekla Moe, která právě přišla. " Zapaluji oheň.", odsekl jsem stroze. " Pusť mě k tomu nebo se najíme až zítra. Nevím, co na tom zkoušíš." a jedním pohybem křesadla rozdělala oheň. " Dnešní večeře.", usmála se, když nabodávala vykuchaného králíka na klacek. Aspoň to vypadalo jako králík. " Na. Vem si , mě je na nic." hodila mi nějaký prsten. Něco na něm bylo, ale nevěděl jsem co. " Co to za divnou rytinu?", zeptal jsem se nechápavě. Zachichotala se. " To je runa pro tvé jméno, dostala jsem ho od jednoho trpaslíka. Nechť ho jeho kámen střeží navěky.". " Proč ho má kámen střežit?" stále jsem nechápal. " Ty toho hodně nevíš." povzdychla si, " Je mrtev. Zachránil nás, ale zaplatil za to. Hluboké jsou doly v Ozmaru. Nemohl to přežít." Moe se díval do hlouby ohňe, jakoby v něm hledala útěchu. " To je mi líto." pronesl jsem, když jsem si nasazoval trpaslíkův prsten. Moe nic neřekla jen se pousmála a sedovala oheň. Seděli jsme v té temnotě a byly jsme osvětlování plápolavým ohňem. Moe dával pozor na naši večeři a já pozoroval hvězdy. " Zajímalo by mě ja se ty hvězdy jmenují." vyšlo z mých úst do němého ticha. " Vydíš těch pět malých u sebe?" zeptala se aniž by odvrátila oči od pečeně. " Ano.". " Lidé jim říkaji Plejády. Trpaslíci zase Safír nebes, protože jim připomíná jejich umění měnit kámen v poklady. My elfové jim říáme souhvězdí osudu. V období nějvýznamějších událostí září nejjasněji.". Vzala pečeni a kousla do ní. " Už je hotová. Vem si." a podala mi ji i s nožem. Kousek sem si odřízl. " Děkuji.". " Nemáš za co. A neostýchej se je toho dost pro oba dva." usmála se. " Dobrou chuť." řekla tiše a zahleděla se na hvězdy. Pomale jsem ukusoval svoji porci a naslouchal nočním zvukům, ani nevím co je dělalo, jestli to byl jen les nebo zvěř, neměl jsem z ničeho strach. Když jsme dojedli, tak po mě Moe hodila nějakou přikrývku. "Chytej, ať mi tu nezmrzneš.". " A co ty?" zeptal jsem se. " Já? Já mám plášť ten mi zatím vystačí, ale nezvykej si.". " Děkuji.". " Neděkuj pořád, nemáš za co. A jdi už spát zítra brzo vstáváme." Schoulil jsem se do klubíčka a usnul jak špalek.