..::> Myšlenky <::.. ..::> Doupátko <::..

________________________________________________________________________________________________

Pohádky

Malý šmoula

9. ledna 2011 v 13:38 | Miki
Byla jedna obyčejná šmoulí vesnice .Ale nebyla tak obyčejná. Bydlel v ní jeden neobyčejný šmoula. Jmenoval se Pepé a ten šmoula vždy rád experimentoval. Výbuchy, světýlka, bublající barevné tekutiny - to vše bylo jeho potěšení. Proto taky často musel svůj hříbeček opravovat a nechat ho vymalovat. Šmoulové mu pořád říkali, ať toho nechá, ale on nepřestával, a tak se šmoulové rozhodli ho vyhnat.
Chudák šmoula musel pryč. Potuloval se po lese a dál si zkoušel svoje pokusy. Jednou šlápl do něčeho polotuhého, žlutého a lepkavého. Byla to pryskyřice. Chvíli na to koukal, pak do toho strčil prstem, natahoval to do různých tvarů a zjistil že když to pořádně umyje vodou, tak ho to pustí. Nabral si toho celý kyblík a pečlivě ho schoval.
Jak takhle chodil po lese, spatřil Gargamela. Rychle se schoval a tajně poslouchal. Gargamel měl plán, jak pochytat všechny šmoulíky, a měl s sebou něco, co mu pomáhalo najít šmoulí vesnici. Malý šmoula nevěděl, co má dělat. Sedl si na pařez a začal přemýšlet. A tu se objevil nápad, když spatřil jakéhosi brouka přilepit se na čerstvou pryskyřici jednoho zraněného stromu. Rychle utíkal pro svůj kyblíček s překvapením pro Gargamela a pak honem do vesnice.
Tak tak předběhl Gargamela a vylezl na strom. Gargamel přišel do vesnice a chystal se pochytat šmouly. Šmoulové se bezradně pokoušeli Gargamelovi utéci, ale kazil jim to věrný Gargameluv kocour. Šmoula schovaný na stromě rychle vylil obsah kyblíku Gargamelovi na hlavu. Gargamel se podivil, co to je, a sáhl si na hlavu. Jak tak oddělával ruku, táhl za ní pryskyřici, kterou si na ni přilepil. Gargamel se zhrozil, co to je, začal kolem sebe máchat oběma rukama a pokoušel se z toho dostat. Ale čím víc se oháněl, tím více se zaplétal do čerstvé pryskyřice. I jeho kocour si toho všimnul a když se nachomítl okolo, tak byl najednou taky lapen v lepkavé pasti. Gargamel se svým povykem svázal tak, že padl na zem. Jeho kocour žalostně zasténal, když mu padl na ocas.
Šmoulové se převelice divili, co se děje, když se najednou objevil Pepé. Všichni na něj udiveně koukali, až na Taťku Šmoulu, který věděl, oč se jedná. Vsem šmoulům to vysvětlil a ti začali Pepému děkovat za záchranu. Dokonce si vysloužil i jednu pusu na tvar od Šmoulinky.
Gargamela společnými silami odvalili k řece a hodili ho do ní. Ten se pak po pekné době mokrý skrz na skrz vypotácel ven a sliboval pomstu šmoulům.
A Pepé? Ten se mohl zase vrátit do svého starého, děravého a tolikrát malovaného domečku ve šmoulí vesnici.

Otakárek

9. ledna 2011 v 13:35 | Miki
Všichni přece známe otakárky. Každý nudný, starší člověk se na něj dívá jako na motýla, ale já vám děti povím, co jsem zažil.
Jeden takový malý krásný otakárek si poletoval po našem dvorku. Ukazoval všem svoji krásu a hledal nějaký ten květ, aby se mohl osvěžit v tom parném letním dni troškou sladkého nektaru. Zalíbil se mu jeden z těch malých karafiátů na malinké zahrádce pod okny. Dosedl na něj, párkrát zatřepal křídly, aby je ještě trošku protáhnul, a sklopil je k sobě. Malinkou nožkou si přišlápl pár okvětních lístků, aby mu nepřekážely. Rozvinul svůj dlouhý sosáček a zabořil jej do květu. Sál a sál. Byla to pro něj slast. Občas rozevřel křídla a zase je složil.
Užíval si každého loku svěžího, sladkého a studeného nektaru, když v tu chvíli se zpoza rohu vybatolilo malé štěně. Bylo malé, sotva pár týdnů staré a poznávalo svět. Koukalo ze strany na stranu, když se najednou zastavilo těmi malinkými očičky přímo na otakárkovi. Pomalu a obezřetně přišlo k němu a začenichalo.
Otakárek si ho nevšímal a pokračoval dál v tom, co dělal. Jak bylo štěně malé a ještě takové hloupé, nevědělo, co otakárek je, a omámeno vůní karafiátu se rozhodlo jej ochutnat. Štěně bylo na svůj věk hodně nemotorné a než stihlo scvaknout zuby, Otakárek se lekl a tak tak ulétl. Štěně rozhodnuté Otakárka ochutnat se rozběhlo za ním. Co utíkat, spíše se rychle batolilo za ním zakopávalo si o packy. Pokaždé, když bylo u něj, zakoplo a spadlo. Otakárek se za ním otáčel a pokoušel se mu vysvětlit, že není k jídlu, ale štěně nerozumělo. Točili se v kruzích a já se jen usmíval nad tou podívanou.
Zanedlouho se ale štěně unavilo a uvelebilo se uprostřed trávníku. Chvíli sem na něj koukal a přemýšlel, co budu dál dělat, když mu Otakárek provokativně sedl na čenich. Štěně se chtělo pokusit ho ještě chytit, ale jeho máma fenka ho okřikla, hned jak jej spatřila. Zavolala na něj ať se jde najíst s brášky a sestřičkami a uvelebila se před květinovým záhonkem. Štěně se přidalo ke svým pěti sourozencům a začalo sát maminčino mléko.
A otakárek? Ten se zase uvelebil na svém karafiátu a po té dlouhé honičce si taky dopřál něčeho dobrého.
 
 

Reklama
________________________________________________________________________________________________

..::> Domů <::.. ..::> Rubriky <::.. ..::> Galerie <::.. ..::> Archiv <::..

..::> RSS kanál <::.. ..::> Hledat <::.. ..::> blog.cz <::.. ..::> Srdce blogu <::..